Můj sen
Stála jsem na zalesněné rovině. Občas strom a dlouhá tráva rostly všude. Slunce prosvitovalo mezi větvemi a na měkké trávě tvořilo žlutavé skvrny. Několik málo stromů zakrývalo oblohu větvemi jako strop, ale jejich neobvykle velké koruny stejně pouštěly sluneční svit ke svým kořenům. Vypadalo to jako velká místnost, do které někdo prorazil díry, aby se jimi dostávalo světlo dovnitř.
Slunce svítilo oslnivě zlatými paprsky. Měla jsem dojem, že je toto okolí ohrazenou neviditelnou stěnou. Myslela jsem si to, protože prkna jakoby na konci toho plotu byla poskládána do takového úhlu, v jakém by určitě sama nedržela. Myslím, že kdybych na ta prkna vylezla, určitě bych viděla úplně jiný svět, jenž se rozkládal za touto neviditelnou ohradou. Cítila jsem se v klidu, klid a uvolněnost se šířily všude. Vánek nepatrně pofukoval, ptáci zpívali a hmyz poklidně bzučel. A ohrada vedla asi do nekonečna. Klidu tam bylo tolik, že se mi chtělo spát.
Jak jsem se procházela, z ničeho nic jsem zakopla a spadla na kolena. Přede mnou v trávě trůnila pralesnička azurová nádherná, ale smrtelně jedovatá žába. Pak se se mnou svět zatočil a opět jsem ležela na svém květovaném polštáři.
