Jak jsem se stala vílou

Byl normální den. Kytky kvetly, tráva se zelenala a třešeň byla v plném květu. Procházela jsem se, až jsem došla k parku. Uprostřed stál krásný pevný strom. Nějak mě to k němu táhlo, zdálo se mi, že mu rozumím a on zas mě. Měla jsem touhu prodlévat se stromem každou minutu, každou hodinu.

Ležela jsem mu u kořenů a naslouchala jeho krásnému a pevnému hlasu: „Ach, ach teď ještě vílou nejsi, ale zanedlouho budeš.“ ševelil mi strom do ucha. Byla to pravda, žila jsem jen jako člověk a ne jako víla. Říkala jsem si, že se vílou nikdy nestanu.

Ale strom stejně ševelil: „Ach, ach. Budeš ta nejlepší víla, kterou kdys potkala.“

Větve se kývaly sem, tam, sem, tam a zase zpátky. Nevěřila jsem mu, ale stejně jsem pořád naslouchala jeho nádherným slovům, které vydávaly jeho pružné a mladé větve.

Najednou jsem si všimla tmavé postavy, která se mihla vzduchem a současně se objevila jiskra - a další! Na zem spadl oheň! Požár se rychle rozšiřoval. Skončilo to tím, že mě a strom obkroužily plameny a zahalily dýmem ze všech stran.

Otočila jsem se. Za mnou byl ještě kus paloučku s modrými zvonky. Z ničeho nic se zvonky rozkývané větrem proměnily v kalichy plné vody. Pár jsem jich popadla a vodu jsem vychrstla na plameny, které už strom skoro olizovaly.

Oheň ustupoval, jenže plameny za mými zády se rozhodly vyhrát tenhle boj za každou cenu. Rozběhly se po kalíšcích s vodou a vodu vypařily.

Neměla jsem čím hasit, a strom mě bránil. Bušil haluzemi do ohně, až mladé lístečky na větvích začaly hořet a od nich celý strom. Po chvíli mu došly síly. A on zůstal bezmocně stát.

Už nic nedělal, jen sténal: „Ach, ach…“

Po té zmrtvěl.

Vykřikla jsem: „Ne! Ne! Zničím vás a pomstím nejlepšího přítele!“

V tu se stal zázrak, přeměnila jsem se, ale ne na megik Winx, rovnou na enchantix. Uvědomila jsem si, že mám lahvičku s vílím prachem a plameny jsem posypala.

Požár zmizel, ale strom stál nehybně. Běžela jsem k němu a objímala jeho ohořelý kmen. Pustila jsem se do usedavého pláče: „Proměna za přítele, to je moc! Radši bych zůstala obyčejnou holkou, než abych o tebe přišla.“

Pak jsem ale strnula nad tím, co jsem viděla. Mé slzy, které ještě před chvílí strom omývaly, uzdravovaly jeho kořeny pak větve, až po malé lístečky na vrcholu. Strom se probudil a znova zaševelil: „Ach, ach.“