2. kapitola - Senza den
Ráno se Flóra probudila. Sedla si a protáhla se. Vylezla z postele a prošla pokojem. Všichni ještě spali.
Hélie nikde. Asi šel na snídani. Flóra došla ke skříni. Zrovna vytahovala světle zelené šaty se světle zelenou stuhu do vlasů. Najednou na ní někdo sáhl. Flóra se vyděsila a otočila se. Za Flórou stál, Helie.
„Hele, proč mě děsíš?“
„Tak promiň. Co jdeš dělat?“
„Převléknout se. Mohl bys ses otočit? A ne, že mě budeš špehovat!“
Hélie se otočil, ale stejně ji po očku sledoval.
Když se Flóra oblékla, tak chytila Hélia za ruku a odešli na snídani.
„Ahoj, Bloom, co je dnes k snídani?“
„Je müsli, jogurt a ovocné mléko.“
„Je tu ještě banán a…“
„Jo dík, Bloom. Promiň, ale jsem z toho trochu nesvá, že mám spát se specialistama, které ani neznám.“
„To nevadí, Flóro, máš přece nás.“
„Jej, to už je tolik!?“
„Ale čeho, Flóro?“
„No hodin. Za pět minut začíná hodina probuzení!“
CRRRRR
„Dobré ráno, děvčata a pojďte trochu blíž.“ přivítala je učitelka s úsměvem na tváři.
„Dobré ráno, madam Lucie.“
„Vítejte na první hodině probuzení. Cvičíme tu tanec a protahování. Podobné hodiny máte večer před večerkou. To, abychom vás utahali.“ Madam Lucie jen luska prsty a hned, tu dívky stály v tanečních šatech. „Belgénie, vezmeš si na starost rozcvičku?“
„Ano, madam Lucie.“
„Ty, Stelo, připravíš opičí dráhu. Nejlepší asi bude, když tam bude i kouzelná úloha.“
„Ano, madam Lucie.“
„No, a ty, Flóro, připravíš otázky, které děvčatům položíš na procvičení mozku.“
„Ano, madam Lucie.“
„Tak se mi to líbí. Jen pokračujte. Šup, ať to lítá! Belgenie, rozcvička!“ Madam Lucie luskla prsty a hned tu byly karimatky. Každé děvče si našlo tu svou a postavilo se na ni.
Belgenie se ujala rozcvičky: „Tak, nejdříve uděláme půlkruhy hlavou. Rozhýbejte si nohy a ruce, zkuste udělat holubičku, třikrát vyskočte na pravé noze a čtyřikrát na levé. A nakonec každá dvacet dřepů.“
„Teď ty, Stelo.“
„Holky, koukněte sem,“ začala vysvětlovat opičí dráhu Stela. „Tuhle židli podlezte, tady přeskočíte krávu, co se tady pase, ale dejte si pozor, může popojít. Ve skoku se zhoupněte na kruzích a doskočte na žíněnku. A máte to skoro za sebou.“ Usmála se na kamarádky. „Jak už jsem říkala, z žíněnky vyskočíte, přeměníte se, proletíte ohnivým kruhem… A vidíte tyhle dveře? Okouzlíte zámek, aby upadl, A je to.“
Opičí dráhu všechny zvládly. Jen Bergénie zápasila se zámkem.
„No a teď jsou na řadě otázky.“
„Ano madam Lucie.“ odpověděly dívky jednohlasně.
Madam Lucie, předala slovo Flóře a ta začala dávat otázky: „Tak, jak dlouho žije strom života? Ano, Bergénie?“ zeptala se Flóra.
„Může žít asi 300 let.“
„Bloom?“ obrátila se Flóra na kamarádku.
„Asi 1000 let.“
„A co ty, Stelo, co si myslíš?“
„Přibližně 2500 let.“
„Nejblíže byla Stela, ale netrefila se. Strom života může žít až 50100000000 let i více. Tady máš list rujovníku Stelo. Vyléčí všechna zranění i bolesti.“
„Díky, Flóro.“
„Druhá otázka. Kouzelné kamarády řadíme na několik skupin. Jak se nazývají? Ano, Bloom?“ optala se Flóra.
„Řadíme je na dvě skupiny – nazývají se: kouzelná zvířátka a pixis.“
„Bloom, tvoje odpověď, byla správná. Tady máš ode mě kuličku jalovce. Když na ní kápneš kapku vody, uvidíš svou minulost.“
„Díky, Flóro.“
„A poslední otázka. Kolik cípů má sněhová vločka? Belgenie…?“
„Tři až tisíc.“
Flóra vyvolala Simonu: „Kolik si myslíš ty, že jich má?“
„Čtyři až dvacet.“
„Ano, Simono, tady máš šupinu s kapra obecného. Když si ji dáš na krk, ochrání tě před temnými kouzly.“
„Díky, Flóro.“
„Skončila vám hodina, rozejděte se,“ propustila děvčata madam Lucie. Děvčata odešla na další hodinu. Když už byl den za nimi, přišla Flóra do svého pokoje a našla na posteli vzkaz, na kterém stálo: Flóro, byl bych rád, kdybys dnes večer přišla za mnou k fontáně ve městě. Přijď, ale sama. Můžeme, zajít do kina nebo na výstavu starobylých a exotických rostlin. Dokonce si můžeme dát i pizzu. Přijdeš?
Helie
„Jupí, já jdu na rande s Héliem!“ Flóra skočila ke skříni a vytáhla si krátké šaty vhodné na rande. Vykradla se potichu ze školy a pustila se k městu. Došla k fontáně, nikdo tam zatím nebyl. Flóra čekala asi deset minuty, když zpoza rohu vyšel Hélie. „Ahoj, Hélie, kde si byl?“
„Ale kluci mě zdrželi, ať si prý urovnám triko. A co ty?“
„Já jsem se vyplížila z hradu bez problémů. Tak zajdeme na tu pizzu?“
„Jasně.“
Po pizze se stavili v muzeu rostlin. Nakonec se šli projít okolo jezera, které bylo nedaleko. Najednou se Hélie zastavil, vyšel měsíc, který ozářil celou vodní plochu. Měsíční světlo se odráželo od hladiny a ozářilo celou krajinu, byl to překrásný pohled. „Flóro, ty máš oči jak ta louka ozářená měsícem.“
„To je od tebe moc hezké, Hélie. Hélie?“
„Ano, Flóro.“
„Nechtěl bys mě políbit?“ zasmála se rozpustile.
„Když je to tvé přání tak ano.“ Usmál se na ni v měsíčním světle a políbil ji. Bylo to nádherný a romantický.
